Další jména

Štěpán Moody

Stručný popis

Slavný zálesák a utajený policejní detektiv, který cestuje savanou, aby chytal lumpy, kteří život na Západě znesnadňují. Ačkoliv je velmi zkušený, sem tam se dopouští drobných chyb, ale uvědomuje si je a rád se něčemu přiučí.

Z pohledu autora

Teprve ve Fremontu přistoupil chlapík, který vzbudil mou pozornost a připomněl mi, že jsem už opravdu na Západě. Byl to kulaťoučký a maličký mužík (když seděl na lavici, dosahovaly jeho nohy sotva na podlahu), vystrojený přesně podle západní „módy“. Beraní kožich se srstí navenek se za ta léta, co ho majitel používal, pěkně scvrkl: přikrýval stěží kolena, rukávy sahaly tak do půl lokte a přitom jen taktak že se dal vůbec zapnout na knoflíky. Vespod pod kožichem (ostatně byl tak odřený, že jen tu a tam na něm zbylo ještě pár chlupů jako oáza na Sahaře) se červenala flanelová vesta a kožené kalhoty; ty byly svého času patrně černé, teď však hrály všemi barvami, hotová duha. Měl jsem oprávněné podezření, že dost často posloužily zároveň jako ručník, ubrus i kapesník. Zpod těch předpotopních kalhot vyčuhovala dvě nahá lýtka a namodralé, asi namrzlé kotníky. Nohy vězely v podivuhodných škrpálech z hověziny, s obrovskou dvojitou podrážkou a s floky tak obrovskými, že by těmi botami mohl udupat i krokodýla. Na hlavě měl ten člověk naražen prazvláštní klobouk, hučku bez tvaru, bez barvy — a bez střechy. Přes pás si obtočil nějakou dávno vysloužilou šálu, za kterou zastrčil prastarou jezdeckou bambitku a nezbytný bowiák. A krom toho u pasu visel nezbytný pytlík s tabákem, druhý pytlík, nejspíš na střelivo, šestákové zrcátko, polní čutora, čtyři patentní podkovy, které se dají koni navléct, jako byste mu obouvali boty, a ještě nějaké pouzdro, které mi bylo čirou záhadou. Později jsem se dozvěděl, že v něm je holicí přístroj. Nejvíc ze všeho mě ovšem udivovala jeho tvář. Předně: byla krásně do hladka vyholená, jako by ten pán vyšel právě před pěti minutami od holiče. Za druhé: tvářičky, buclaté a nadělané jak u andělíčka, se červenaly jak karafiát a utlačovaly v obličeji všechno ostatní. Dvě malá hnědá očička měla co dělat, aby vůbec z té záplavy masa vyhlídla na svět, a nos, posazený doprostřed jako knoflík, aby člověk hledal málem s lupou. A konečně za třetí, když se ten muž usmál, odhalily masité, pevné rty dvě řady běloučkých zubů — byl bych ochoten se sázet, že ani jeden z nich není pravý.

Ukázka z díla

„Já přece vím, jak se musí člověk vymustrovat, když jede na Západ, chcete říct! No ovšem! Přečetl jste si Coopera nebo někoho takového a koupil jste tenhle pár nablýskaných revolverů, nejjemnější legginy, klobouk za dvanáct dolarů — a hurrá do divočiny! Prosím vás opravdu upřímně: vraťte se. Radši dřív, než bude pozdě. Západ není nic pro vás!“

Výskyty postavy

• Vinnetou III

Napsal Tomáš Volf