Další jména

Šaríf Hádží Šaháb Addín Abd al Kádir ibn Hádží Ghazálí al Farábí ibn Tábit Marván Abú'l Ahmad Abú Bašar Hadíd eš Šonahar (Zemí Škipetarů), Charley (Kristus nebo Muhammad?), Mauvátí al Pars-Efendi (Kristus nebo Muhammad?), Sáduk al Baíja (V zemi Mahdího), Abú Mahúf (V zemi Mahdího), Amm Salád (V zemi

Stručný popis

Ústřední postava téměř celého autorova díla, které se nějak týká Orientu. Je všeobecně známo, že je to jen jinak pojmenovaný Old Shatterhand a také se ví, že je to vysněné „Já“ Karla Maye. Jeho hřebec se jmenoval Ríh, později se mu narodil syn Assil ben Ríh. Na těchto dvou koních jezdil vždy, s výjimkou románu V říši stříbrného lva, kde Kara ben Nemsi jezdí na koni jménem Syrr.

Společníkem Kara ben Nemsiho je Hadži Halef Omar.

Poprvé se jméno Kara ben Nemsi objevilo v románovém cyklu Ve stínu Padišáha, který byl vydán v roce 1881. Hned na prvních stránkách ohromuje svojí dedukcí a detektivními schopnostmi, když objeví mrtvolu Galingréa.

"Seskočil jsem s koně. Byly tu stopy tří zvířat, jednoho velblouda a dvou koní. Prvý byl jistě velbloud jízdecký, jak jsem poznal podle úhlednosti otisků jeho kopyt. Při přesnějším ohledání byla mi nápadná jedna zvláštnost, podle níž jsem soudil, že jeden kůň trpěl tak zvaným kohoutím krokem. To musilo vzbuditi moji pozornost, protože jsem byl v kraji na koně zvláště bohatém, kde nikdo nejezdí na zvířeti stiženém nějakou vadou. Majitel toho koně buď nebyl žádný Arab, nebo to byl Arab velice chudý."

Zatímco v románech z Divokého západu se najdou jedinci, kteří umějí číst a vyhodnocovat stopy tak dobře jako Old Shatterhand, Kara ben Nemsi je v Orientu jediný, kdo tímto způsobem dokáže získávat informace. To samé se dá říct i o plížení, Old Shatterhand se v tomto ohledu na své společníky spolehnout mohl, Kara ben Nemsi byl jediný, kdo toto umění ovládal. Povídky z Divokého západu i Orientu přec jen mají společnou věc: dokud je Old Shatterhand / Kara ben Nemsi akceptován jako vůdce, akci lze předem považovat za splněnou. Pokud nějaký člen skupiny jejich slova neuposlechne, většinou se stane něco hodně špatného.

Kara ben Nemsi se často vydává za lékaře. To je pravděpodobně způsobeno Mayovou touhou studovat medicínu. Kara ben Nemsi své vydávání se za lékaře obhajuje tak, že Orientálci považují každého Němce za střelce, zahradníka nebo lékaře.

"Na neštěstí dostala se mi v Káhiře do rukou malá, napolo prázdná homeopatická lékárnička; a protože jsem tu a tam cizím i známým dal nějakou pilulku a při plavbě po Nilu lodníkům na špičku nože trochu mléčného cukru, nabyl jsem s nesmírnou rychlostí pověsti lékaře, který je ve spojení se šejtanem, protože třemi zrnky durrhy křísí mrtvé."

Léčitelské dovednosti jsou Karu ben Nemsimu leckdy ku prospěchu, svými lékařskými zásahy získává přátele, kteří ho pak z vděčnosti zachraňují ze smrtelného nebezpečí.

Kara ben Nemsi je znám i svou nesmírnou touhou navštívit svaté město Mekka, jemu jako křesťanovi zcela zapovězené.

"Zde leželo to svaté město, svaté a nepřístupné. Měl jsem se mu vyhnout nebo odvážit se je navštívit? Moje údy se přímo chvěly a přece musil jsem vážně pomýšlet na všecky překážky stavící se mi v cestu. A co budu mít z toho, podaří-li se návštěva? Mohl jsem říci, že jsem byl v Mekce - víc nic. A budu-li přistižen, bude má smrt nevyhnutelná a jaká smrt! Ale zde bylo všechno uvažování zbytečným, a rozhodl jsem se jednat podle nastalých okolností."

Zločin byl uskutečněn a Kara ben Nemsi upadl do smrtelného nebezpečí. To bylo poněkud překvapující vzhledem k jinak dobře promyšlené koncepci postavy. Vysvětlení je ovšem prosté, Karel May chtěl svému hrdinovi vdechnout trochu lidskosti a reality.

Významným motivem, který nepřímo vychází z náboženského přesvědčení Kara ben Nemsiho, je schovívavost k nepřátelům a odpor k prolévání krve. Zločinci jsou většinou pouze omráčeni a zajati. Kvůli příběhu se jim často podaří uniknout a pronásledování tak může začít nanovo. Pokud byli protivníci ke zločinu donuceni, Kara ben Nemsi s nimi uzavře čestný mír, pokud se však provinili těžkou vinou, přichází o svůj život. Nikdy Karovou rukou, vždy vlastní chybou, náhodou či rukou Karova společníka.

Své služby nabízí Kara ben Nemsi zcela nezištně. Peníze ukořistěné nepřátelům, které není komu vrátit, rozděluje prostřednictvím Halefa potřebným, kteří utrpěli nějakou újmu. Také od svého bohatého přítele lorda Davida Lindsaye bere peníze jen proto, aby jimi zaplatil výdaje za cestování, případně odměnil domorodce za poskytnutí důležité informace. Jen jedinkrát udělal Kara výjimku, to když si ponechal velmi cenného hřebce Ríha, dar šejka Muhammada Amína.

"... já jsem však šel ke hřebci, který ležel na zemi, a uložil jsem se k jeho tělu. Říkal jsem mu opravdu stou súru do nozder? Ovšem. Nikoly z pověry, nýbrž proto, že kůň na to byl zvyklý; stal jsem se tím jeho důvěrným známým. Poněvadž jsem mu při recitaci súry dýchal do nozder, poznal, kterak větřit svého pána. Ležel jsem u jeho nohou jako hoch u nohou věrného, ostražitého, novofundlandského psa."

Že byl vztah mezi Kara ben Nemsim a Ríhem skutečně jedinečný dokazují i řádky, pocházející z příběhu o Ríhově smrti: "Ano, vraník přicházel, kymáceje se a nohy za sebou vleka; láska ke mě jej vzpřímila a dovedla až sem. Byl to pohled drásající srdce. Spěchali jsme mu vstříc; z jeho prsou řinul se proud krve na prst silný. Byl jsem u něho první a oběma rukama objal jsem jeho krk. Radostně zafuněl a lízal mi tvář a krk; pak zvolna klekl, nejprve na zadní, potom na přední nohy. Po marném úsilí vzchopit se ještě, vztyčil svoji krásnou malou hlavu, díval se na mne pohledem jakoby zlomeným a zticha zařičel, jemně a zmíravě, jak ještě nikdy žádného koně řičet jsem neslyšel. Vrhl jsem se vedle něho na zem a jeho hlavu položil jsem si na prsa, kdežto Halef se snažil zastavit jeho tekoucí krev. Všichni jsme plakali, plakali jsme tak, jakoby nám umíral milý člověk. Vraníkova huba ležela v mé ruce; lízal ji stále a stále, avšak pomaleji a volněji, až když už jazykem pohybovat nemohl; pak ještě poslední zmírající zafrkání, křečovité škubnutí - - - Ríh byl mrtev. Vzal jsem keffiji, šátek s hlavy, který jsem nosil pod turbanem, podržel jsem jej na ráně a zachytil poslední z ní řinoucí se krev. Ten šátek je mi dodnes památkou, kterou bych nedal za nic na světě." Mayův styl psaní se koncem 90. let 19 století začal měnit. Díky zážitkům z velké orientální cesty, šok z konfrontace svých představ a skutečnosti, vleklé soudní spory měli velký vliv na dílo. May se přestává identifikovat se svými hrdiny a jejich legenda tak upadá, až nakonec zemře úplně.

Zatímco první dva svazky cyklu V říši stříbrného lva jsou psány ještě v duchu jeho tradičních románů, zbývající svazky jsou plné symboliky, náboženských a pacifistických myšlenek. Kara ben Nemsí přestává být hrdinou, nechává se dokonce okrást, otrávit a zajmout, onemocní tyfem a o vlásek unikne smrti. Na čtyřdílný román V říši stříbrného lva navazuje dvoudílný Ardistan a Džinistan, který se odehrává ve fiktivních orientálních zemích Sitaře, Ardistanu a Džinistanu. Ardistan je bažinatá nížina, země nízkých a egoistických forem bytí, zatímco Džinistan je země slunečných hor, humanity a lásky k bližnímu. Sitaře vládne tajemná kurdská princezna Marah Durimeh. Ta požádá Karu ben Nemsího, aby se svým přítelem Halefem Omarem vykonal v oblasti Ardistanu a Džinistanu jisté diplomatické poslání, které by pomohlo ukončit počínající válečný konflikt. May vyzývá k vítězstvím bez obětí a krveprolití, jeho pacifismus promlouvá v plné síle.

Napsal Pavel Moravec