Krásný den
Jedna z nejkrásnějších a nejzručnějších Apaček, která je hodná, milá, ale i podle indiánských mravů schopná čelit bolesti bez mrknutí oka.
Zato druhá byla krásná, dokonce nápadně krásná, i ve svých velmi jednoduchých šatech, které připomínaly dlouhou splývavou košili namodralé barvy, ke krku upjatou a přepásanou uprostřed páskem z chřestýší kůže. To byla její jediná ozdoba. A pak vlasy, dva dlouhé, nádherné, až k pasu splývající pletence modročerných vlasů. Jejich odstín, tak zvláštní a tak příjemný, mi připomněl Vinnetouův vrkoč – a stejně tak některé rysy její tváře měly něco společného s mladým Apačem. Sametové oči s dlouhými řasami přikrývaly, zdálo se, nějaké tajemství. Lícní kosti, u indiánských plemen často nápadně vyčnívající, byly jen střídmě naznačeny v měkkých, ale plných rysech jejího obličeje, zakončeného drobnou bradou s důlkem. A přímý, rovný nos by byl ukazoval spíš na Řekyni než na Indiánku. Když se usmála nebo když prohodila nějaké to slovo se sousedkou, ukázala se za jejími třešňovými rty řádka zubů, drobných, bílých, jako ze slonoviny. A její kůže, bronzově hnědá, se třpytila na povrchu vrstvičkou stříbra.
„Nejsou snad přítomny squaw, když vypustí muži zuřícího býka proti zápasníku a proti ubohým koním, kterým rozpárá břicho? Netleskají, když vidí jeho krev, a nejsou tím vzrušeny? Nedívala se snad ještě žádná bílá squaw, jak její černou služku z trestu ubičovali k smrti? Nšo-či je mladá dívka a mnozí vaši lidé by ji nazvali divoškou, ale ona by mohla mluvit ještě o mnohých ukrutnostech, kterých se dopouštějí bílé ženy. A tady jde o vraha! O zločince! Má umřít, protože si to zasluhuje, a ty mi vyčítáš, že zůstanu k jeho smrti lhostejná? A i kdybys měl pravdu, kdo může za to, že naše oči přivykly těmto věcem? Nebyly to snad bledé tváře, které nás donutily, abychom odpovídali na jejich ukrutnosti stejně ukrutně?“
Napsal Tomáš Volf
© 2014 Tomáš Volf